STMÍVÁNÍ

05.01.2020

POSELSTVÍ SVĚTLA

Kapitola 9

Jak šťastný byl vstup do požehnaného roku 2020, roku splněných přání, tak nesmíme zapomenout, jak těžké časy nás všechny čekají... Bohužel. Období radosti brzy vystřídá období zmaru a beznaděje... Nicméně ti, kteří jsou již na cestě, můžou kráčet beze strachu údolím stínu...

Vy, kteří jste prohlédli a našli mír v duši, pomozte svým přátelům a bližním najít cestu, dokud je čas...

NEMŮŽETE DONUTIT KONĚ, ABY SE NAPIL Z ŘEKY, ALE MŮŽETE HO PŘIVÉST K ŘECE !!!

ZDE JE MÁ PŘÍSAHA:

adamlewenstein.mypage.cz/menu/poselstvi-svetla

ZPRÁVY Z PAVILONU 33

Novinkou pavilonu 33 je to, že se můžete skoro svobodně pochybovat. Skoro svobodně znamená, že po snídani a komunitě musíte vypadnout, a účastnit se doporučených terapií. Vrátíte se na oběd a po něm zase musíte vypadnout na další terapii. Vrátíte se nejdříve ve tři hodiny. A pak, pokud vám to lékař na ranní komunitě schválil můžete na procházku do města. Případně odjet na víkend domů.Což je super. Slabší moment je denní režim. Tak ráno a večer klasika práškování, komunita v společenské místnosti. Ale v deset ráno se zamykají pokoje, takže nepřipadá v úvahu celodenní válečka ani polední klid. Což má mít zřejmě nějaký zocelovací efekt. Jediného efektu kterého jsem si zatím všiml je nasranost, když vidím pacoše namotané na nepohodlných kresilkách na chodbách po celý den. Další bič je tak zvaná píchačka. Tedy knížečka, kterou si ráno vezmete na sesterně a kam jednotliví terapeuti zapisují vaší účast na sezeních. A večer ji zase vracíte ke kontrole noční službě. A pokud plán neplníte, šup někam na výlet do uzavřeného oddělení. A zase zpátky. A tak můžete pendlovat do nekonečna. Takže radši plníte... Jedinou výhodou mi bylo, že co se týče pracovní terapie mohl jsem si sám vybrat. Byl jsem poslán do baráku terapie, kam jsem vlezl a uvítali mě práce našich pacientů ve vitrínách.Je to velká dvoupatrová budova a voněla bramboráky...Tím se prezentuje terapie vaření, která z pochopitelných důvodů svou vlastní vitrinku nemá... A tak jsem si vzpomněl na povinně volitelné předměty ve škole.Nicméně smekám klobouk před šíří možnosti které tato Bohnická léčebna ( sorry nemocnice mi furt nějak nejde přes pysky) nabízí. Je to obdivuhodné. První den jsem si všechny prošel, abych si vybral, ikdyž už předem jsem tušil která to bude.... Jsou tu docela dost obskurní obory, kromě předpokládatelného malování, háčkování, výroby různých látkových nesmyslů tu je například knihvazačství, košíkářství, kovodílna, dřevodílna a já nevím co ještě... No a protože nesnáším rukodělné obory které jsou definovány nějakými pravidly, zbyly mi k výběru jenom dva obory... Zmíněné vaření a má milovaná keramika. Nejdříve jsem navštívil rozlehlou kuchyni, provoněnou vůní česneku, a milé slečny mě pohostily několika bramboráky.To bylo sice super a vzhledem k mizerným přídělům jídla by to mohlo být i výhodné, ale na můj vkus, přesto, že hrozně rád vařím, trošku jednostranně feminní parta.

A tak jsem šel vyhledat keramickou dílnu. Otevřel jsem dveře a vstoupil do ráje. Bylo to jako vlézt někam do ateliéru na UMPRUM. Byl jsem v šoku. Několik hrnčířských kruhů ( to jsem vždy toužil vyzkoušet) regály plné rozpracovaných nebo sušících se děl. A velké množství mohutných stolů za kterými seděli pacoši naprosto soustředění a ponoření do své SVOBODNÉ tvorby... Jaká krása. Bylo rozhodnuto. V místnosti vládlo naprosté tvůrčí ticho. Za stolem seděla už od pohledu úžasná rozevlátá umělkyně, s rukodělnými šperky na krku, v upatlaném plášti...A stolem úžasně zavaleným. To je vždy dobré znamení. Požádal jsem, zda se smím připojit ke skupině. Byla velmi milá a vzala si mou píchačku. Podepsala se. A pravila, že dnes už není mnoho času. Vysvětlil jsem, že jsem váhal kam jít a že mě zdržely ty milé dívky s bramboráky. Smála se, a řekla, že to nevadí ať se po zbytek času dívám a že budeme pracovat až v pondělí. Zeptal jsem se, jestli je možné si své vlastní výrobky potom koupit. Ujistia mě, že to je snad samozřejmé, a to za váhu vypálené hlíny. Zeptal jsem se jestli to můžu zkusit i na kruhu, řekla, proč ne, ale počítejte s tím, že ho po sobě musíte uklidit, a pokud jste nikdy na kruhu s hlínou nepracoval zřejmě by byl takový úklid velmi náročný.

Ano to je ráj dle mého gusta.Děkuji Bože...

ZPRÁVY Z POKOJE ČÍSLO 10

Mí noví spolubydlící, tak jak jsem je zatím poznal jsou docela v pohodě. Ikdyž pochopitelně s mými učedníky se to nedá srovnat... Lůžko na levo patří Adamovi, kterého překvapivě znám už dlouho ze skupiny proti závislostem na drogách. Nikdy jsem, ale doposud neměl příležitost poznat ho nějak blíže.Je to takovej mladej vyvoněnej frajirek. To vyvoněnej myslím vážně a doslova. Kamkoliv vstoupí rozline se kolem něj silná vůně drahého parfému. Chodí elegantně oblečen, a nikdy ho nepotkáte ve stejném tričku, ráno v poledne a večer. Má štíhlou vypracovanou postavu. Manekýn, model řeknete si na první pohled. Etnikem bude zřejmě míšenec, a možná víte, že když se míšenec povede, je to extra liga. Ženský před ním téměř omdlévají. Má takové tmavé černé vlasy stočené v pravidelných přírodních prstýncích stažené do copu. Snědou pleť a uhrančivé pronikavé oči. Prostě takový Egypťan Sinuhet něco jako Omar Sharif nebo Rudolf Valentino jako Bílý šejk. Je to pohodář který nezkazí žádnou srandu. A z mobilu poslouchá Revoltu. Což je mi mimořádně sympatické. Jenom se podivoval, že ji mám rád taky. Další je Jirka. Taky smažka, ovšem úplně jiná liga než Adam. Řekl bych přímo z opačného konce společnosti. Oblečení nemění prakticky nikdy. Žádné jiné totiž nemá. Roky žil na ulici, kradl aby měl na drogy. Lže jako když tiskne, jeho oči jsou prázdné a mělké jako on sám. Pracuje v jedné ze zdejších psychokaváren. Neustále je vystíhovaný, že tohle a tohle. A zejména, že přijde o práci a tak jediný zdroj příjmů. V noci ho pronásledují noční můry. Musel toho v životě hodně vytrpět, ale kdo si zvolí tvrdé drogy jako svého Boha, a podřídí mu svůj život, toho nelituji... NIKDY

Naštěstí má lůžko v nohách mé postele. Postel na pravo teprve čeká nového nájemníka.A docela v rohu po mé pravé straně je tak třicetiletý Robert, který se neustále sleduje, a lituje. Jinak nekomunikuje s nikým než s tlakoměrem, teploměrem, krabicí prášků a dalšími přístroji. Z nichž nejhorší je jeho ventilátor s maskou, který používá zřejmě preventivně, aby u něj náhodou nedošlo v noci k spánkové apnoe. Takže diagnóza jasná. Jenom kdyby ten ventilátor nedělal v noci takovej kravál... Ale vycházím se všemi. Za život jsem poznal tisíce lidí a tak vyjdu s každým. Nejvíc se bavíme s Adamem, pokud zrovna někde nelítá za holkama, což mu zabírá většinu volného času, a zdejší hoky, kterým se při pohledu na něj zvedá tlak na jeho čas stojí pořadníky. Při každém návratu z vycházky nikdy nezapomíná rozdat svým momentálním favoritkám čokolády. A jednu celou tabulku sní sám každý večer před spaním. Říkám mu čokoládový princ.Tak to jsou první postřehy z prvních dnů na pokoji číslo 10...

Bude to chtít vyrovnanou mysl !!!

DYCKY MOST III

Časně ráno jsem se vzbudil velmi svěží a vitální. Šel jsem si zakouřit na kuřárnu, kde zatím nikdo nebyl. A jako každé ráno jsem šel na záchod, což je má nejoblíbenější motlitebna. To špatné rovnou odchází a vytváří se prostor pro nové informace... Asi hodinku jsem pak strávil na kuřárně, kde jsem si do knihy zástupce komunity připravoval úvodní projev na základě čerstvých instrukcí "z Hora."

Pak začli přicházet první kuřáci, a tak jsem je postupně všechny vyzpovídal, jaká jsou jejich přání a vše pečlivě zapsal... No a pak jsem šel posnídat. Snídaně opět vynikající... No a pak to přišlo. Komunita...Všichni lékaři usedli pod tabuli, a ani si nevšimli drobné změny, kterou jsem provedl ještě v noci... V knížce totiž byly založeny lístečky s motivačními citáty na každé sezení. A povinností zástupce bylo napsat nový citát večer před komunitou na tabuli. Tentokrát jsem napsal, ale svůj vlastní... 😆😆😆

Někteří pacoši to ovšem pochopili, protože seděli na rozdíl od doktorů k tabuli čelem a né zády. Primář nás všechny uvítal, a zeptal se kdo dnes za pacienty komunitu vede... Postavil jsem se a davem zasumělo: Je tady, je to on... A několik radostných výkřiků.Což mému ošetřujícímu lékaři zjevně neuniklo...No jó děti, blázni a psi mě holt poznají. Začal jsem číst. Jména pacientů, kteří chtějí ke svému psychiatrovi, nějaké drobné požadavky ohledně úpravy stravy, denního režimu, a další a další nereálné blbosti co mi ráno kluci na kuřárně nadiktovali. Seznam to byl safra dlouhý a po několika minutách už primáři začalo pocukávat oko. Když jsem skončil evidentně se mu ulevilo. Řekl : " Ano to jsou zajímavé podněty, určitě vezmeme alespoň některé z nich v potaz..." A ironicky dodal: "Máte tam snad ještě něco??" S ledovým klidem jsem se na něj podíval a s co nejmilejším úsměvem jsem mu odpověděl:"Jistě to nejdůležitější...""Od dnešního dne si na základě článku x... Charty práv a svobod psychiatrických pacientů vymiňujeme právo komunikovat s vámi: básní, písní, obrázkem... Primář zalapal po dechu. A sálem zazněl sporadický potlesk... Ale byl to frajer chlap, jak už jsem psal, takže to ustál. A jenom prohlásil: "V pořádku." Pak už se probíraly jenom některé organizační věci, a k své velké radosti jsem se dozvěděl, že má vyvolená a budoucí první vyléčená psychiatrička v Čechách, má v sobotu i v neděli denní služby. Když se celá parta rozcházela přitočila se ke mě, a zeptala se: " Můžu vědět co jste tím sledoval???" "Jistě, ale dneska ne, zastavím se za vámi o víkendu. Prozatím se třeba můžete podívat na moje stránky na internetu. Stačí zadat Seznamu celé mé jméno... A třeba to pochopíte..."No a pak jsem šel na terapie, které mi byly uloženy, ale o tom až jindy, abych nenarušil kontinuitu příběhu.Po vynikajícím pátečním obědě se většina zdravotnického personálu rozprchla domů a k odjezdu na víkend se chystala i velká řada pacientů většinou s doprovodem.

Po obědě jsem se šel chvíli natáhnout, a asi za dvě hodiny mě probudil hrozný křik. Slyšel jsem sestru jak křičí na jednoho z doktorčimých pacientů.

"No prostě se nedá nic dělat, maminka volala, že tenhle víkend pro vás přijet nemůže, tak tady prostě musíte zůstat. A laskavě se uklidněte, nebo vám budu muset dát injekci..."

Vystartoval jsem jako lev. David s velkou sbalenou taškou lítal jako tygr v kleci po jídelně sem a tam. Rudý vzteky, a oči plné slz. Přiskočil jsem k němu. Vzal jsem mu tašku z ruky, položil ji na zem. A objal ho. Plakal mi na rameni.Otočil jsem se na sestru a povídám: "To už bude dobré, já se o něj postarám. Nebojte sestři, bude to v pořádku....." Podezíravě si mě přeměřila pohledem, ale když viděla, že se mi podařilo posadit Davida ke stolu, otočila se a odešla. Pořád plakal, ale už byl klidnější.Posadil jsem se na protější stranu stolu. Vzal jsem ho za ruku a povídám: "A teď mi prosím vyprávěj copak se stalo." " Jsem tady už čtyři měsíce, a jenom třikrát jsem mohl jet na víkend domů. Prerývaně s odeznívajícim pláčem pokračoval. A dneska jsem měl jet, máma mi to slíbila...""A zkoušel jsi ji volat?"Jo řek jsem jí, že přijedu sám, že pro mě nemusí jezdit, že pojedu autobusem. A ona mi řekla, že to nejde""Chtěl jsem aby mě pustili, a ta kráva sestra mi taky řekla, že to nejde."

" Neboj, já tu budu taky celý víkend, tentokrát to bude docela jiné věř mi. Budeš ještě rád, žes nejel."Podíval se mi do očí, i já jemu. Trvalo to snad půl minuty.Pak povídá: " Věřím ti." Zvedl se, vzal si tašku a šel se vybalit.

Cestou na kuřárnu, vylezla z prosklené kukaně sestra."Tak co?"

"Šel si vybalit."

"Jak jste to dokázal, on vždycky hrozně zuří!"

"Víte svého času jsem měl psychoterapeutickou ordinaci."

"Vy jste Doktor???"

" To naštěstí ne, jsem bývalý léčitel."

"Aha?!"

Na kuřárně seděl Jirka, s kterým jsem se seznámil dnes ráno. On tam prakticky sedí vždycky. Vykouří asi 300 cigaret denně. Je tak prohulenej, že má nejenom žlutý prsty a knír, ale dokonce má žlutou i vestičku, kterou nosí, která kdysi bývala zřejmě bílá. Jeho jedinou radosti ze života jsou odpolední vycházky, kdy si může jít do trafiky pro cigára.Pozdravili jsme se, a hned se vyptával, co to bylo za řev, že dolehl až k němu. Stručně jsem ho seznámil se situací. A hned se vyptával co chystám na víkend, když tu zůstávám."Nech se překvapit, ale my dva spolu půjdeme do Ermitáže..."

"Jak to myslíš, mě než na odpoledne nikam nepustí, jsem tady už šestej měsíc a žádnej zázrak..."

"Tak třeba se tentokrát stane, ty malověrný."

Smál se, až mu žlutý knír nadskakoval. A kuckal něco jako, to se těším...Cestou na televizi jsem potkal v modrém županu Nikolase. Nikolas je mladý cikán, s nagelovanými vlasy temně černými až do modra, že mi pokaždé připomene Vinnetoua, a jeho ucho zdobí zlatý kruh. Má velké laskavé oči, a velké trápení v srdci. Jeho diagnóza je patrná na první pohled. Ale přesto zde tráví již pátý měsíc. Povzbudivé jsem na něj mrknul, a zeptal se: "Zustaváš přes víkend?" "Naštěstí ano""Tak to si zahrajeme ty slíbený karty...""Určitě, budu se těšit"

Zbytek odpoledne jsem strávil ve společnosti prima holek u televize, dlouhá byla debata s každou nově příchozí, která vnášela krom svého půvabu do televizní místnosti i zcela jedinečný názor na televizní program... A tak bylo pořád co řešit...Do mužské sekce jsem se vrátil až na večeři a braní léků...

Konečně přišla sobota, náš milovaný sedmý den. Teď si asi říkáte, že je to překlep. Ne není!!!

To způsobili hloupí Římané, když tvořili Nový zákon mraky let po ukřižování Ježíše Krista. A dobře vědět, že to udělali jenom pro to, aby si podrobili vzdorující a nebojácný a neporazitelný lid víry.

No a protože tam dali jenom to, co se jim hodilo do krámu přišlo jim hloupé při zavádění křesťanství jako oficiální víry, aby se světila sobota, jak přikázal Hospodin, ale výhodnější jim připadala neděle, kterou po staletí slavili jako den slunce ( Sunday) . Lid tak novou víru snáze přijal, a stal se současně snadno ovladatelný, manipulovatelný a zkorumpovatelný a z církve která vznikla se stala pijavice lačnící než po majetku a moci. A jako bonus ještě noví uvěrící každou neděli porušovali Boží nařízení. Co víc si přát. Smutné je, že to platí do dneška. A každý nový křesťan tak nevědomky předstupuje před Hospodina už jako hříšník. Znáte to: Neznalost zákona neomlouvá!!!

Takže přišla konečně sobota, sedmý den. Po snídani přišla favoritka na vizitu. Velmi citlivě hovořila s každým na pokoji. Když přišla ke mě, řekl jsem, že se cítím skvěle. A jestli by byla tak hodná, a našla si na mě chvilku čas. Domluvili jsme se na jednu hodinu.Po vizitě jsem zamířil na kuřárnu vyzvednout Jirku. Kouřil svou, typuji padesátou cigaretu. Dal jsem si s ním jednu. A ptám se ho: "Jsi připraven?""Na co?""No přeci na výlet do Ermitáže""Jo, už jsem nemohl dospat" zasmál se kuřáckým smíchem...Tak pojď. Vzal jsem ho pod paždí a vyvedl z kuřárny. Na dlouhou chodbu, asi sto metrovou. Došli jsme na její konec. Stáli jsme čelem proti proskleným dveřím. Jirka vzal za kliku. Pochopitelně byly zamčené. Pohotově zahlásil:"A jsme v prdeli"

"Vůbec ne, jsi připraven projít časoprostorem?"

"Cože??? "

"Zavři oči a až řeknu, uděláš čelem vzad."

"Ok""Teď"

"Vítej v Ermitáži" a ukázal na nekonečnou chodbu, která byla z obou stran lemována reprodukcemi starých mistrů v asi dvoumetrových rozestupech.Ukázal jsem na první obraz po mé pravici."Zde můžete vidět Kremličkův obraz Toaleta" "No jó ten znám dokonale" A uviděl jsem jak mu svítí oči."No a nechtěl bys dělat průvodce ty?""Klidně""Takže řekneš při první prohlídce ty které znáš Ano?"Vzal jsem ho znovu pod paždí a vyrazili jsme loudavým krokem."A cestou mi můžeš vyprávět jak ses sem dostal."U každého zastavení se rozvyprávěl, o obraze, autorovi a pozoruhodných detailech. Dozvěděl jsem se, že je po mrtvici, a od té doby nemůže s nikým mluvit, protože se stydí, že je mu špatně rozumět a že komolí slova. A stejně jako mluvení mu jde špatně i myšlení, protože je původní profesí básník, a teď není schopen udělat jediný rým.Obrazy, které neznal jsme přecházeli. Udělali jsme dvě kolečka po každé straně."A teď já"A vedl jsem ho k obrazům které jsme dříve vynechali. A při tom mu vyprávěl, jak jsem trávil rok života v rehabilitačním ústavu v Kladrubech a učil mrtvičkáře mluvit. Některé obrazy jsem neznal a tak jsme šli dál. Došli jsme dvakrát na druhý konec a tam říkám co teď???Jirka byl rozzářený jako malé dítě: "Mám nápad"Tak jsme vyrazili znovu a povídali si o všem možném, a u těch obrazů, které ani jeden z nás neznal Jirka s rošťáckým výrazem zastavil a sundal je ze zdi a hledal na zadní straně cedulky s názvy díla a jmény autora...Prohlídka v Ermitáži nám tak zabrala asi tři hodiny. Byl nejvyšší čas jít na cigáro a oběd...Jitka byl dojatý a děkoval mi...

A při tom taková blbost..

Velké díky za vaši přízeň a geometricky rostoucí počet sledujících...

Sledovat nebo komunikovat můžete i prostřednictvím Instagramu a Facebooku... Rád Vám na cokoliv odpovím. Jsem tady pro vás... AL

@skrzeploty

SKUPINOVÁ TERAPIE

skrze ploty Blog