SMÍŘENÍ

08.12.2019

ATMOSFÉRA VÁNOC

Kapitola 6

Popisovat den za dnem v blázinci je ještě o něco tíživější, než je žít. A protože bych vás velmi nerad ztratil vážení čtenáři, rozhodl jsem se, že začnu v této úvodní sekci trošku zkracovat. Protože, věřte mi, že tady se každý den, druhému, jako vejce vejci podobá. Je to právě stereotyp, který má být hlavním léčebným prvkem v akutních fázích nemoci. A protože bych z toho nerad udělal "Na Hromnice o den více" rozhodl jsem se z tohoto nudného náhrdelníku dnů vytrhnout jenom určité perly.

Rozhodně tím faktorem, který alespoň částečně jednotlivé dny ozvláštnitňuje jsou návštěvy. Nejen ty, které přijdou za vámi, ale návštěvy obecně. Zajímá vás, jaké má kdo rodiče, kamarády. A co jsou schopní všechno přivézt s sebou. První, skutečně milou tváří, kterou jsem já uviděl na druhé straně zamřížovaného okna, byly nervózně těkající oči mého nejlepšího kamaráda, soukmenovce a souputníka v čase - Radima. Spolu jsme prožili už tolik neuvěřitelných chvil, že už nám k pochopení celé situace stačí vždy jediný pohled. Není potřeba nic vysvětlovat. Jako jeden z prvních na seznamu, kterým disponuje moje maminka, byl pochopitelně informován i o mé současné poloze. I já jeho už byl navštívit na těch nejkurióznějších místech, takže nikdy z žádné strany nepřišla žádná zbytečná otázka. Tentokrát jsem byl opravdu vděčný, že ho vidím, a tak jsem neměl ani odvahu mu vyčinit, že přišel na uzavřené oddělení trošku "na lehko"😂😂😂 Nicméně projevil se jako spolehlivý a věrný kamarád, pro což ho miluji, a neopomněl mě vybavit vyšší hotovostí. Což se konečně může hodit vždy, ikdyž jste zrovna na uzavřeném oddělení. Ale hlavně vnesldo mých žil nával čerstvé krve, který mohl pociťovat snad jenom Havlíček v Brixenu, myslím při návštěvě, nikoliv při kašli... Je hezké když víte, že svět tam venku na vás nezapomněl. A to i přes to, že zatím jenom pár vyvolených na zemi ví že ani nezapomene. Myslím, že nic víc než důležitost téhle první návštěvy bez výčitek, v životě každého mukla není. Mohla by to trumfnout snad jenom dopisem Olga...( Hepnarová)😂😂😂 Proto tohle dnešní krátké zamyšlení. O tom jak mocné a jak důležité je opravdové přátelství. Nikdy nezapomenu na své přátele, kteří mnohokrát stáli v těžkých chvílích po mém boku. Kteří nikdy nezklamali mou důvěru a já vím, že jim vždy budu oplácet stejně. Rodinu si vybrat nemůžete, ale přátele ano. A všem vám přeji z celého srdce, aby vaše volba přátel byla tak šťastná jako moje.

Protože i blázni velmi intenzivně prožívají blížící se Vánoce, promiňte mi tohle trošku nostalgické okénko, ale ve chvílích kdy ztrácíte svobodu a veškerá občanská i lidská práva si důležitost přátelství uvědomíte víc než cokoliv jiného. Proto mi závěrem mého krátkého zamyšlení dovolte poděkovat zejména: Radimovi, Romanovi a Láďovi, a Jerrymu z venčí. A Klukům, kteří tu dlí se mnou:

PETROVI

JANOVI

TOMÁŠOVI

MATOUŠOVI

LUKÁŠOVI

Všichni dostaneme na Vánoce několikadenní opušťák a budeme pár dní opět mezi vámi... Nebojte se nás potkat... Milujeme každého, kdo nás s otevřeným srdcem přijímá...Mé učedníky poznáte snadno - podle očí... Krásné Vánoce. Váš Adam

První i poslední, Alfa i Omega...

ZPRÁVY Z PAVILONU 27

Po několika dnech observace, se konečně začalo něco dít. Jednoho rána, po ranní komunitě za mnou přišel na návštěvu Moše. Je to takový typický drobný Jude, jako by se právě vykutálel ze Schindlerova seznamu. S orlím nosem, plnovousem, na drobných nožkách zakončených obrovskými botami. S černou vestičkou, bílou košilí a obrovskou Jarmulkou. Seděli jsme spolu na společenské místnosti a povídali si. Přišel, podal mi pevně ruku, a povídá: "Já jsem Moše."

"Barucha Šém" přivítal jsem ho po našem uctivě. Překvapeně zamžikal bystrýma očkama. Povídali jsme si chvíli o tom co mě přivedlo sem. Chvíli Česky, chvíli Hebrejsky, podle toho kdo právě seděl poblíž a poslouchal náš rozhovor.V podstatě nenaplnil ani z bla má očekávání. Doufal jsem, že mi přišel tlumočit oficiální stanovisko vlády své země o zrušení statusu nežádoucí v případě mé maličkosti, kterýžto jsem si vysloužil, jelikož jsem při odletu nechtěl vysvětlovat vyslýchajicímu Mossaďákovi, co že jsem tam ty tři roky dělal... Ne, místo toho mě přišel pozvat na skupinovou terapii. Což bylo, ale taky v danou chvíli vcelku fajnový. Alespoň nějaká změna... A od tohoto našeho rozhovoru se změny opravdu dít začaly. Hned druhý den ráno si mě pozvala na kobereček má ošetřující lékařka. A začala mě lámat, abych podepsal, prý, ve vlastním zájmu " dobrovolný vstup". Měl jsem jedinou, za to zcela nekompromisní podmínku. Požádal jsem jí totiž, aby mi upřímně a pravdivě odpověděla na zásadní otázku.Věříte v Boha??? Docela dlouho se kroutila. Dlouho vyhrožovala. Pak to zlehčovala. Až nakonec pochopila, že můj Petrifikovaný obličej ani nevyděsi, ani neobměkčí a tak nakonec slabým hlasem přiznala, že vlastně nevěří. Neřekl jsem jí, že ji budu soudit, to já nikdy nedělám. A tak jsem jenom nabízené dokumenty podepsal bez výhrad.

Dalšího dne za mnou přišla vrchní sestra a přinesla mi notýsek, kde je rozpis terapií, které budu navštěvovat časy a čísla budov, ve kterých se ta která sranda odehrává... To byla vítána změna a po mnoha dnech izolace, konečně možnost vypadnout. Navštěvovat jsem měl čtyři skupinové terapie, Arte terapii, Ergo terapii a tak dále...A tak začaly mé první toulky po areálu, zde také vznikla ta osudná chyba díky níž mohl vzniknout tento Blog.Vím, že je to Boží záměr, ale stejně pokaždé zůstává až rozum stát, jak až dokonalý může být "Deus Machina Ex"...

ZPRÁVY Z POKOJE ČÍSLO

Uplynulý týden přinesl jenom pramálo novinek do stěn našeho pokoje. Pavel se nám vcelku rozpovídal, ale především vyportrétoval celé naše osazenstvo přímo na stěnu kuřárny. Odhaduji podle rozpadu radioaktivního uhlíku v zahulených stěnách, že se tu nemalovalo minimálně třicet let, a že by tudíž do konce světa tu ten obraz určitě mohl v pohodě přečkat. Jako poslední člen naší skvadry přišel, náš benjamínek, Honza. Jeho diagnóza je F 32.3 Bipolární afektivní porucha, těžká depresivní fáze s psychotickými symptomy. Je mu čerstvých osmnáct let. Přišel pár dní po mě. Nebýt toho, byl by díky své ranné plnoletosti pravděpodobně umístěn ještě na dětské oddělení. Ze začátku nechtěl vůbec s nikým mluvit. Chodil v modrém županu a děsivou grimasou po chodbách a z očí se mu neustále koulely slzy jako hrachy. Nebo ležel v klubíčku na posteli a usedavě plakal. Dělali jsme si o něj velké starosti. Obzvlášť, když, bezradní lékaři, ho začali denně vozit na elektrošoky... Po svém pobytě v Mostě jsem se zapřísahl, že už nikdy více nebudu psychiatrům nic usnadňovat. Ale pohled na malého Jeníčka byl den o de dne žalostnejší. Jednou odpoledne, když ho zase přivezli z elektrošoků a plížil se jako tělo bez duše ke své posteli, ve mě bouchly saze. Vyskočil jsem z postele a bez výstrahy jsem ho pevně objal. Přitiskl na svou hruď. A jemnými slovy ho konejšil. Napumpoval jsem při tom do něj tolik potřebné energie, že by to vzkřísilo i Lazara. Výsledek se dostavil okamžitě. Tento postup jsme opakovali několik dní několikrát denně. Dneska, když ho vidím jak sedí na posteli s úsměvem od ucha k uchu a hraje, k mé zlosti, na elektrickou kytaru rád bych mu trochu energie přiškrtil... Ale kdo by se doopravdy dokázal zlobit na dítě.... Je vášnivý kuřák, a tak s námi tráví hodně času na kuřárně... A rádi si společně dobírame Petra a jeho dveřní podnikatelský záměr... Mám ho moc rád... V mých očích teď vypadá asi takto:

START MÉHO TURNÉ

Když jsem přijel po několika probdělých týdnech na návštěvu k mamince, už na první pohled bylo patrné, že se jí na mě něco nezdá... A, že to nebudou jenom kruhy, které se slévaly pod mýma očima jsem měl pochopit v zápětí. Věděl jsem, že to, co bych jí měl vysvětlit je v jejích očích nevysvětlitelné. Jak je psáno, doma není nikdo prorokem. Přemýšlel jsem jak to navléknout abych měl svědomí čisté, že jí nebudu lhát... Bohužel mě nenapadlo nic nešťastnějšího, než jí, abych to spíš sobě trochu odlehčil, začal říkat Bohorodičko.... To je fakt neřešitelná situace. Naštěstí nebo naneštěstí mě můj hyperzrychlený mozek nedokázal udržet v klidu. Šel jsem večer na "pivo" a prolítal v mrazu a závějích sněhu celou noc. Potkával jsem znamení za znamením, a každé mě vedlo dál a dál... Když se stejný scénář opakoval i druhou noc bdící matka měla jasno. Zavolala na pomoc mého polorodého bratra... Ten, když ráno přijel a uviděl mé tričko s konopným listem a nápisem: Proč bych měl chodit, když můžu létat... Měl i on okamžitě jasno. Naložili mě do auta a vyrazili jsme směrem do Petrohradu. Kde je, jak už, ode mě, víte neblaze známá psychiatrická léčebna. Zde jsem byl převlečen do pyžama a ubytován v již zmiňované cele s matrací na zemi. Tady jsem pobyl několik dlouhých dní... Když jsem byl propuštěn z kobky osamění začal jsem se seznamovat s ostatními pacoši. Musím říct, že tu byli fajnový lidi. Takoví malinko rurální, adekvátně prostředí střediskové obce... Ale o to srdečnější. Co mě tu však nejvíce zaujalo byl fenomén neuvěřitelné chudoby. Skoro nikdo nekouřil cigarety. Celý tabákový business tu ve svých rukou držel jeden velmi inteligentní mladý "mafián"... To je asi trošku nadnesené, takže řekněme spíš typický český Lounský vychcánek. Každý týden skupoval v místním jediném krámku všechna balení tabáku značky Golem. Což je pro vaší představu hrubě řezaný nedaněný tabák určený pouze pro vykuřování skleníků v balení asi po dvou kilech. Tudíž daňový ojeb, na kterém už kdosi vyvařil miliardy. Což bylo tomuto chlapci zřejmě inspirací. K tomu kupoval krabice cigaretových dutinek a balíčků cigaretových papírků značky Vážka. Celé dny a večery pak trávil se svými nohsledy na kuřárně výrobou cigaret. Měli tzv kombajny na nacpávání a distribuovali své originální kuřivo rovnou po celých krabičkách celé léčebně. Nutno mu přičíst ke cti, že dvacku cigár za cenu více než lidovou, nicméně stále s rabatem více než sto procent. No jo holt díra na trhu... Podobně ty výrobky taky chutnaly a páchly.Já jsem rozkoš z jejich manufaktury ochutnal jen několikrát v rámci "marketingových" kampaní a vlastní krize. Nic méně jsem ten luxus zážitku už na vždy uložil ve své hlavě a už tehdy se rozhodl, že pokud se někdy rozhodnu své vzpomínky literárně zpracovat tohle bude název.Nazval jsem to: "Golem na křídlech Vážky". A už tehdy jsem stoprocentně věděl, že to bude Bestseller.

Péče byla stejně ponurá, jako reálie historického panského zámku. Údajně je přítomen nádherný park, nicméně v lednu při půl metru sněhu jsem neměl sílu ani odvahu to zkoumat. Ošetřující personál působil dojmem kabinetu Doktora Caligariho. Včetně dvěstěleté primářky, která tu v zámku vládla pevnou rukou královny Matky. Nicméně díky dost vysokým zbytkům nebývalého intelektu a nízkým hodnotám nastupující senility s ní byla opravdu prdel. Vrchní soud i popravčí v jednom tu byla ovšem vrchní sestra. Tak pozorná a milá, že mohla sedět předlohou Formanovi. V panoptiku pitoreskních figurek ovšem zářily dva klenoty. Vedoucí pracovní terapie a její miláček vedoucí truhlářské dílny. Ona, již zmiňovaná slepice s praxí z mateřské školy, která trvala na tom, že pacienti musí vytvářet pouze věci esteticky hodnotné a prodejné, aby provoz dílen nebyl ztrátový. Což znamenalo masvyrobu kýčů. Počínaje čarodějnicemi na koštěti a kraslicemi z hajzlpapíru konče. Legendární se jí stala věta: když jsme vyráběli pro čarodějnice košťátka a ptali se jí, kolik asi provázků si představuje nastříhat na jedno košťátko? Odpověděla jako vždy s libezným úsměvem.Přibližně 42... Její favorit mezi zaměstnanci byl již zmíněný vedoucí truhlářské dílny. Byl to mimořádně nadaný umělec, a všechny dílny byly vybaveny špičkovým zařízením právě jím. Své svěřence nechával bezpečně šmirglovat laťky, a sám se chodil výtvarně realizovat do všech dílen. Vyráběl úžasné věci ze dřeva, keramiky i kovu. Byl mimořádně talentovaný a nadaný. Ale jinou ambici než ukojit svůj talent bohužel neměl, nebo spíš kvůli tý babizně nechtěl. Paradoxem ovšem bylo, že když výtvarná sekce měla vždy v pátek na shrnutí týdne ukázat nějaké výrobky - byly tu výlučně jeho týdenní práce. Komedie.Já zbožnuji práci s keramikou, tuto techniku jsem si osvojil po svém zmrtvýchvstání v rehabilitačním ústavu v Kladrubech, kde jsem rok pobýval. A tak jsem si u primářky vyprosil, abych mohl zasednout právě do keramické dílny. Mé přání bylo vyslyšeno. Ale jaké bylo mé překvapení když jsem směl pouze podle papírové šablony vyřezávat z hlíny hlavu Disney psa Pluta. Hnus, kýč k poblití. Pochopil jsem, že babiznina politika vládne všude. Potupně jsem se hned druhý den vrátil k výrobě vajíček z hajzlpapíru a lepidla, kde byla alespoň sranda, protože bylo možné tu ježibabu pozorovat přímo při práci.... Takže abych svůj tříměsíční pobyt nějak shrnul. Jako místo prvního kontaktu s realitou české lůžkové psychiatrické péče jsem si nemohl vybrat lépe. Po zkušenostech odtud je možné jít už jenom s úrovní nahoru. Což je vždycky fajn. A stovky hodin beznaděje a utrpení v zamřížované kobce dva krát dva metry??? Vždy stačilo vzpomenout si na svého oblíbence Fučíka, jehož knihu bych doporučil každému. Nebo svatého Petra a ostatní, čím museli projít pro svou víru. Proti ním jsem měl podmínky interhotelu. Takže zkušenost dobrá, leč zbytečná. Stigmatizace, kterou to způsobuje tím, že to máte jednou provždy v papírech je obtěžující, ale už dávno jsem přestal hledět nářků umírajícího světa. Takže což. Jsem zase bohatší než většina z lidí zkušenostmi, což je v mých očích jediná opravdová hodnota člověka. AL

TO BE CONTINUED...

Děkuji moc za vaše pravidelné sledování. Moc si toho vážím. Sledovat můžete i na Facebooku, kde je pro vaše nazory a třeba osobní zkušenost pripravena nově skupina s příznačným názvem:

SKUPINOVÁ TERAPIE

Skrze ploty blog

@skrzeploty