RESTART
Kapitola 2 Procitnutí
A kolem mě, jako by někdo zvolna přidával volume, sílí ruch výkřiků smíchu a pláče. Promíšený tak typickým zvukem cinkání příborů o talíře... Sedím v jakési podivné jídelně, v bledě modrém županu. Proti mě mladý muž, cpe do sebe knedlík lžící na jeden zátah... Rozhlížím se opatrně kolem sebe... Snažím se upamatovat, kde to jsem... Marně... Přede mnou leží šedý tác s jídlem podivné barvy... Knedlíky s nějakou bledou omáčkou. A hrnek, asi s čajem...
Sklání se nade mnou zdravotní sestra a velmi vlídným hlasem říká. "Tak co zkusíme dneska už jíst??" Nic nechápu... Lidé kolem jsou hluční a všelijak prapodivně vystrojení... Vidím pyžama župany ale i trička, teplé bundy a kraťasy... Sestře evidentně dochází trpělivost... Suše prohlásí. "Takže zase nic. Lukáši dovedeš ho na pokoj???"
Přichází asi dvacetiletý modrooký blonďák a velmi trpělivě, až starostlivě říká. " Tak pojď Adame, doprovodím tě zpátky na pokoj." A bere mě pod paždí. Zvedám se a nechám se vést... Cestou potkáváme různé lidi, většinou velmi mladé. Někteří posedávají v křeslech, která lemují dlouhou chodbu s řadou pokojů... Některé jsou otevřené jiné ne... Stoupáme po schodišti... Dům je velmi starý, první patro, opět dlouhá chodba.... Zastavuji se. " Prosím tě kdo jsi???" "Jsem Lukáš" a usmívá se od ucha k uchu. "Pojď Adame to budou kluci čumět" Procházíme kolem dveří s nápisem sesterna... Ve dveřích stojí mladý zdravotní bratr a volá směrem k nám. "Tak co jedl něco???" Lukáš se kření a říká. Ještě ne, ale určitě to bude brzo lepší... Bratr pochybovačně kroutí hlavou... "To jsem zvědavej..." Vcházíme do pokoje s číslem tři na dveřích... Je tu mnoho postelí a na jedné z nich sedí dva mladí kluci a o něčem živě diskutují... Nevěnují našemu příchodu žádnou pozornost... Do toho Lukáš zařve. " Ty vole kluci Adam se probral" a vede mě k jedné z postelí...Opatrně si sedám, jsem značně dezorientovaný.Všichni tři si sedají na vedlejší postel a z blízka si mě prohlížejí... Nevím co mám říct. Ptám se proto. " Kde to jsme?" Smějí se na mě.. "V Bohnicích, kde jinde..." Pomalu mi to dochází, ale jenom v matných záblescích...
Otevřenými dveřmi na chodbu je slyšet volání... "Léky, pojďte si pro léky." Všichni se zvedají a jdou každý ke své posteli a z nočního stolku si berou plastové hrníčky....I na mém jeden stojí...beru ho do ruky. Je prázdný. Dívám se bezradně na Lukáše... "Pojď já tě tam odvedu" a nabízí mi rámě... Nechám se vést... Jdeme do umývárny kde si všichni čtyři točíme vodu... Oplachuji si obličej....Je to tak osvěžující... Nabírám vodu a do hrníčku a Lukáš se už ke mě hrne... " Dobrý zvládnu to sám" a všichni kráčíme směrem k sesterně, kde už je had ohrníčkovaných...
Had se sune kupředu jen velmi pomalu a mlčky... Přede mnou stojí Lukáš a co chvíli se na mě otočí a šibalsky mrkne. Je asi o hlavu vyšší než já a je velmi pohledný s dobře formovaným tělem dost hubený, může mu být tak kolem dvaceti... Na sobě má bílé tričko s potiskem Mickey-mouse a kostkované kraťasy... Vchází na sesternu a říká. "Adam se probral"Já stojím přede dveřmi a dodržuji diskrétní zónu jako v bance... Zdravotní bratr hodí okem směrem ke mě a obličejem mu prolétne slabý úsměv. Pak prohlásí. "No to je super zítra má přijet jeho rodina..." Lukáš vychází a já vcházím. To už se bratr usmívá a na sestru která cosi píše u stolu do papírů volá. "No hele". Sestra s nezájmem zdvihá oči od lejster a po několika vteřinách zkoumavého pohledu se beze slova vrací k psaní.. Bratr který je malinko při těle, je černovlasý a v jeho očích vidím povědomou jiskru. S úsměvem mi podává plastového panáka s čirou tekutinou. Vypiju to, a je to odporné. Ptám se. "Proboha co je to za hnus???" "Rivotril," směje se a bere z osvětlené kuchyňské linky z velkého rozškatulkovaného plata dalšího panáka a tentokrát jsou v něm různě velké tablety v množství nespočitatelném... Klopím to do sebe a zapíjim vodou z hrnečku... Chystám se odejít..."No moment" protestuje bratr otevřít pusu vypláznout jazyk... Studuje mou ústní dutinu..."Dobrý můžete jít" odcházím a vracím se na pokoj číslo 3. Nikdo tu není. Předpokládám, že ta postel je moje a lehám si... Zachumlaný pod peřinou se snažím zrekapitulovat události...Jde to z tuha... Modlím se:
" Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám.Bože můj, volám ve dne, a neodpovídáš, nemohu se ztišit ani v noci
"Svěř to Hospodinu!" "Ať ti dá vyváznout, ať tě vysvobodí, když si tě oblíbil!"
Zprávy z pavilonu 27 II.
Všechno začíná ráno, po snídani a pravidelném zasypání léky. Odehrává se, tak zvaná komunita. Jeden z pacientů je tzv. vyvolený. Tato funkce je přidělována na dobu jednoho týdne... Spočívá v tom, že každý večer obejdete všechny pacoše na patře a každého se zeptáte, co by rád vynesl do ranního tématu a jestli se chce setkat se svým ošetřujícím psychiatrem...Navrhovaná témata jsou mnohdy velmi bizarní, v odvislosti od diagnózy, úspěšnosti a doby léčby. Takže se nesmíte nechat překvapit naprosto čímkoliv... Ráno zasednou na výhřad v čele společenské místnosti vrchní sestra, sociální pracovnice, denní terapeutka a jednotliví lékaři... Vyvolený přednese informace,které předchozího večera s vypětím sil sesbíral...
Pacienti sedí na židlích obtočených kolem stěn místnosti... Lékaři plánuji a do diařů zaznamenávají jména pacientů a oznamují časy, plus to koho by rádi viděli navzdory tomu, že podobný požadavek z druhé strany nebyl vůbec vznesen... Vrchní sestra z pravidla drží řeč na téma bordelu na patře, zejména na kuřarně, ve sprchách a podobně. Sociální pracovnice rovněž přispěchá se svou troškou do mlýna a oznamuje s kým by chtěla mluvit...Na závěr jeden po druhém pacienti vstávají a oznamují svůj momentální stav... Na úplný závěr oznamuje denní terapeutka jaký dnes bude program.
A tady mi dovolte, abych se na chvilku zastavil. Protože nikam jít nemůžete, je vám k dispozici "pouze" Arte terapie, která je na patře... Je to taková " školní družina". Pacienti sedí u stolů a snaží se umělecky vyjádřit.
Zdejší terapeutka je velmi vlídná a každému se snaží pomoci ať už chce dotyčný využít jakoukoliv výtvarnou techniku. Je to první blázinec, ze tří navštívených, kde vás nenutí vyrábět pletený košík z telefonního seznamu.
( Vím jak šíleně to zní a je to skutečně tak - pekelná sračka)
Pro ty, kteří se na výtvarná vyjádření zatím necítí je tu možnost sledovat poutavá cestopisná videa... Jenže ouha jste ve stavu, kdy udržet u něčeho pozornost déle než pár minut je velmi náročné až takřka nemožné... Na stěnách visí úspěšná díla jednotlivých přítomných pacientů i kousky zvláště zdařilé od pacošů, kteří tu dleli před vámi... Můžete tu vidět vše od propracovaných miniatur po divoce rozmáchlé tahy štětcem.
Terapeutka, je nejen velmi vlídný a laskavý člověk, ale první žena v této pozici, která má výtvarné nadání a dobrý vkus. Ve srovnání se slepicemi které panují jinde zejména v Petrohradě. (Severní Čechy, v Rusku bych rozhodně do blázince nechtěl 😂😂😂) Ty mě nutily, a to doslova, navzdory mému vytříbenému uměleckému cítění vyrábět již zmíněný telefonní košík nebo dokonce velikonoční kraslice z toaletního papíru...
Jak jsem posléze zjistil, jejich jedinou kvalifikací pro tuto práci bylo několik let strávených v mateřské škole. V některé z kapitol se k těmto extrémů ještě vrátím. Slibuji. Jenže to vydá na samostatnou kapitolu pravděpodobně s názvem: Nekompetentnost pracovníků psychiatrie a estetická zvěrstva...😂
Obrázky, které tu vznikají bývají v počátcích léčby z pravidla monochromatické a až o dost později na čtvrtce vyroste kupříkladu první sněženka... Nicméně naší Arte terapeutky si velmi vážím a mám ji rád, nejen pro její mimořádné výtvarné nadání a zápal, s kterým vstupuje do každého nového projektu, ale především jako člověka... Má opravdu takový, až mateřský přístup a to je velmi vzácné za těmito zdmi...
Je vidět, že ji práce naplňuje a baví... Nu a pak přichází oběd a po něm z pravidla volím polední klid, který jsem tolik nesnášel ve školce... Spánek sám má velmi blahodárný terapeutický efekt po mmoha týdnech insomnie...
Ale, pokračování příště...
Zprávy z pokoje č3...
Vlastně, na jeden den tu měl "mezipřistání" jeden kluk. Jenže, protože už v podvečer se popral na kuřárně s mým bodyguardem byl šupem transportován značně urostlymi sanitáři na tzv Neklid což je oddělení pro problematické.
Chudák byl zcela ovládán démony... Ale o tom něco víc, až blíže poznáte můj příběh.
Takže víkend byl poklidný a příjemným zpestřením bylo, že mí opravdoví přátelé, Roman s Láďou přivezli dvě obrovské pizzy, což byl svátek pro všechny, s kterými jsem se bratrsky podělil...
Jak jsem slíbil, i dnes vám představím dalšího člena naší party, nebál bych se říct rodiny oslovujeme se totiž zásadně brácho, bratře, bráško...
Lukáš: Diagnóza: F.28 + F.20 Což je v podstatě záhadná diagnóza - jiná neorganická porucha...
Ano, typujete správně,Ten Lukáš, kterého jsem poznal jako prvního po svém procitnutí tady... Přišel sem jenom několik málo dní přede mnou. Ale on mě zná mnohem déle, protože jsme spolu byli na předchozím pavilonu, odkud si ale nic nepamatuju... A asi jsem dost divočil, ale to sem nepatří.
https://www.priznakytransformace.cz/index.php/magie/1537-jste-pozemsky-andel-21-znaku-jak-to-poznat
Dostalse sem, protože v atace akutní psychózy pomaloval čtyři patra koleje na Strahově lihovým fixem nejasným výpočty v rámci tak zvaného záchvatu automatického psaní... Sem ho podobně jako mě transportovala policie...Vypadá, alespoň v mých očích, asi takhle...
INCEPTION
Hned jak to bylo technicky možné jsem prchl do světa a žil si šťastně v Israeli - takzvaně z ruky do huby. Vystřídal jsem, za tři dlouhé roky, tisíc a jednu profesi, což vás asi úplně nezajímá...
Nicméně po svém návratu jsem se rozhodl, že pokud budu v Čechách někde žít, bude to jedině Praha... Proto jsem chtěl najít práci i s ubytováním...A to se mi velmi záhy podařilo v nejslavnější české nemocnici...
Debata byla plodná a tak jsme se začali scházet každý den... On přinesl pokaždé nějaký ten extra silný skank a to debatu skvěle obohatilo... Probírali jsme nejrůznější bolístky života i světa... Po nějaké době jsem si pochopitelně vyžádal kontakt na dealera...
A tak jsem začal kouřit skank i bez sedánků... Sledoval jsem doma zavřený televizi a přemýšlel o souvislostech katastrofických událostí přicházejících z celého světa, přemýšlel o principech lidství...
O společnosti, která jako vrchol diplomacie a dialogu má zabíjení a ničení - tedy válečný konflikt.
A v tu chvíli to přišlo... Obrovská duševní krize... Pocit prázdnoty a zhnusení z ubohého lidského pinožení za domnělým štěstím... Krysí závod vedoucí k pouhé marnosti... Začal jsem nenávidět lidi a jejich pitomé malicherné starosti a stále si říkal, že musí být přece něco mnohem víc...
Přišla obrovská spirituální krize i přes to, že jsem byl zapřísáhlý ateista... No a protože jsou mi církve, jakožto instituce z duše odporné rozhodl jsem se ponořit do samostudia prostřednictvím internetu...
Pátral jsem týdny v sítích celého světa a učil se... Jak pracují energie, jak nastartovat procesy staré tisíce let... Každým týdnem jsem se zdokonaloval...
MERKABA
Což je interdimenzionální, řekněme, "dopravní prostředek".Z nějakého, mě tehdy neznámého důvodu, jsem byl každý týden splnění svého snu mnohem blíž a blíž.
Opustil jsem své tělo a setkal se s "Bohem"...
Dozvěděl se odpovědi na všechny své otázky... Pochopil jak funguje na zemi "Boží" stezka...A nahlédl sérii budoucích kroků...
Asi je to pro vás velice zmatečné, ale těžko vměstnat několika měsíční zkušenosti do několika prostých vět a sdělit věci, které jsou slovy nesdělitelné...
Pro vaší představu to byl zážitek, který lze snad přirovnat pouze k výbuchu milionu orgasmů v jednom a při tom nekonečném okamžiku... Brečel jsem, ještě mnoho hodin po tom a nemohl přestat...
Nic silnějšího jsem nikdy nezažil... A nebo to můžete prostě nazývat první psychotická epizoda... Mě je to skutečně upřímně jedno...TO BE CONTINUED...
skrze ploty " Blog
Budeme rádi za každý like... Já a můj ADmind, který je současně mým jmenovanym důvěrníkem, který má ze zákona možnost viděti mě kdykoli...
Díky, že přibýváte každý den.....