KNOKAUT

13.11.2019

Kapitola 3. Rodinná terapie

Spal jsem jako dítě, po celkem snesitelném obědě... Když tu mi kdosi drze lomcuje ramenem... Jenom velmi nerad otevirám oči a vracím se do hrozné reality, ze sladkého náručí Morfea. Vidím nad sebou zdravotní sestru... Oznamuje mi. "Přijela za vámi maminka s bratrem a přivezli vám věci. Přijďte si to převzít na sesternu...

Vcházím a na stole leží hromádka oblečení, boty, bunda a tak dále... Zdravotní bratr mi oznamuje... "Pásek a holení budete mít u nás a taky tuhle lahvičku s benzínem... " A zippáka??" Ptám se. "Jo toho si můžete vzít." Zkouším jestli škrtá, ale pro jistotu ihned doplňuji benzín... "A tady mi podepište, že jste převzal klíč od skříňky číslo 30", a podává mi klíč na umolousané dlouhé šňůrce... "Ten budete nosit u sebe ideálně na krku" "Tady se krade?" "Bohužel to není ničím výjimečným" říká a podává mi tužku k podpisu... "A kde jsou? To sem jenom hodili věci a zase odjeli???" "Né, čekají na vás ve společenské místnosti" Beru věci a rozum do hrsti a vracím se na pokoj. Ještě, že mi nechali alespoň tkaničky, budu si to moct v nejhorším případě hodit...

Pomalu vkládám věci do úzké skříňky, nijak nespěchám, nechci se s nimi vidět moc dlouho. Už to dobře znám z předchozích pobytů a vím, že to bude zase stejné... Loudám se směrem k našemu "centru kultury". A jsem poprvé za těch pár dní, co jsem tady, v obrovském stresu. Je neděle odpoledne a tak je jasné, že rodičovský zápal vrcholí....
Společenská místnost v které se odehrává nelítostný souboj ve stolním tenise a do zvuku ťukajícího míčku řve pohádka, tak zvaná studiovka, z ploché vysoko umístěné televize, je plná rodin semknutých kolem stolů a tragickým osudem svého syna.

Už z dálky vidím tu svou... Nasupený výraz mého polorodého bratra jasně vystihuje jeho vnitřní rozpoložení... Maminka se chvěje a na očích je vidět, že několik dní nespala... Určitě má dneska v sobě víc prášků než já, protože nebrečí... Sedám si ke stolu... Bratr okamžitě vyletí jak čert na gumičce...

" Ty debile, jak to můžeš mámě dělat?? Nejradši bych ti dal do držky..!!!"

"Je to všechno cos mi přijel říct??? Taky tě moc rád vidím. Ahoj mami" Nasraně odchází, což jsem rád, protože se nemáme rádi už od mého narození. Maminka mě bere za ruku a já s pocitem obrovských výčitek svědomí sleduji její kruhy pod očima... "Měli jsme o tebe hrozný strach, když si se tak dlouho neozýval a měl pořád vypnutý telefon." Až Pavel zajel k tobě do práce do Prahy a tam mu řekli, že tě odvezli sem..." "Prosím tě co si zase vyváděl???" "Trošku jsem si zahulil..." Snažím se to odlehčit. Marně... " Už zase? A to si mi sliboval, že toho necháš." Co na to říct... Jenom jsem pokrčil rameny... Dlouhé, předlouhé ticho... " Přivezla si mi cigára??" Kafe nebo tak něco??" "Ne, přivezli sme ti věci, to je snad důležitější..." Je jasné, že ani na potřetí nepochopila žebříček priorit v blázinci... Můj protažený obličej, který jsem udělal nešel přehlédnout a tak začala divoce hrabat v kabelce, a vyndala skoro celou krabičku svých lehkých stovkových Philip Morris.... "Děkuji" řekl jsem a dal mamince pusu a seznam lidí, kterým je potřeba zavolat..." Doprovodil jsem ji k východu. Políbil ji a se značnou úlevou v srdci sledoval jak se za nimi zamykají dveře...

Vrátil jsem se na pokoj a každému z kluků, kteří mě do teď drželi při životě cigaretami jsem dal několik jedových válců a vyrazili jsme společně směr kuřárna... S radostí zapaluji cigaretu svým milovaným zippákem a "vychutnávám vůni benzínu po ránu..."

V duchu si říkám:
Ty jsi mě vyvedl z života matky, chovals mě v bezpečí u jejích prsou.Na tebe jsem odkázán už z lůna, mé matky. Ty jsi můj Bůh.Nebuď mi vzdálen, blízko je soužení, na pomoc nikoho nemám!

Zprávy z pavilonu 27 III.

Hospitalizace, je slovo, které vzbuzuje obavy, ať už je to z jakéhokoliv důvodu.
Na psychiatrii je obzvlášť obávané a samozřejmě ještě na víc, narozdíl třeba od chirurgie, a onkologie, vás postihuje doživotním stigmatem. Zatím co jizvy se zhojí, a jsou ozdobou může, vlasy dorostou a stáváte se hrdinou a vítězem nad zhoubnou chorobou v případě psychiatrie se stáváte jaksi automaticky pochybným, nevypočitatelným vyvrhelem v lidské společnosti. Vtom lepším případě, v horším nebezpečným magorem...

Tak to samozřejmě není. V naší zemi je cca jedno procento schizofreniků, což je tedy asi 100 000 lidí a pokud bychom byli všichni nebezpeční vrazi tak to byste teda asi čuměli... Protože většina takto nemocných lidí svou diagnózu z pochopitelných důvodů tají, možná teď sedí jeden někde blízko vás, v práci, hospodě, autobuse. Pokud úspěšně zvládne léčbu je naprosto stejný jako vy, jen snad bohatší o vnitřní sílu získanou opravdu těžkým bojem.

Ale to jsem odbočil, dneska se totiž chci věnovat právě hospitalizaci jako takové, abyste si udělali obrázek jak to v reálu probíhá...
Pokud vás "doručí" někdo jiný, z pravidla skončíte na lůžku. Vyhráno však nemáte ani pokud přijdete sám... Na příjmovém oddělení vás tedy posoudí a uloží. Různě pohodlně například v Petrohradě je zamřížovaná kobka s matrací na zemi a když jste pár dní hodní možná dostanete do cely i křeslo. Tady, v Bohnicích, jak jsem zjistil, s velkou oblibou poutají k posteli...
Postup lege artis by měl být asi následující. Pokud lékař rozhodne, že hospitalizace je pro vás nutná, měl byste dostat formulář, kde odsouhlasite, že jako jo... To jsem udělal jenom jednou, v Mostě. Teoretickou výhodou této cesty je, že se zřejmě vyhněte poutům a můžete požádat o ukončení léčby kdykoliv. V praxi to ovšem funguje jinak. Vy oznamite lékaři, že hodláte léčbu ukončit a podepsat reverz. On pak rozhodne, zda můžete jít domů, což obnáší v lepším případě několik týdnů, protože odmítáním léčby vlastně dokazujete, že jste nemocný a že nemáte vhled na své onemocnění. A tudíž péči naopak potřebujete. Proti čemuž se nemůžete jakkoliv bránit...

Jakmile totiž překročíte práh dveří hospitalizace, ztrácíte veškerá občanská i lidská práva...

Ještě, že už lékaři pár let alespoň nedoporučují, koho by bylo lépe usmrtit, aby nežil neplnohodnotný život, jak tomu bylo v časech, psychiatry tolik oblíbené Eugeniky.
Já být psychiatrem, asi bych nespal, tento pocit moci by mi svazoval ruce a to, že se někomu navždy vpisuji do života a že můžu naprosto libovolně doživotně zavírat lidi prakticky bez soudu by mě zdeptal.

Ta moc je děsivá. Obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že značná část psychiatrů jsou totální magoři...

V případě nedobrovolné hospitalizace jste na tom podstatně hůř. Lékaři konstatují, že je to nutné a tak bez jakéhokoliv přezkumu to soudce odklepne... Zatím co vrah, kterého chytili se zkrvavenýma rukama a nožem v nich, nad vychládající mrtvolou má právo se hájit před soudem a ten rozhodne o jeho případné vazbě. Tady to právo automaticky ztrácíte. Je vám přidělen formálně opatrovník. Tedy něco jako obhájce ex offo. Za dvě nedobrovolné hospitalizace jsem ještě žádného nepotkal, i přesto, že jsem jim oběma psal. Tomu říkám snadno vydělaný prachy...Tady pochopíte proč oblibou totalitních režimů bylo umisťovat své odpůrce do blázinců, kde můžou být držení doživotně bez soudů a dovolání...

Po nějaké době vyšle soud za vámi soudního znalce, a ten vypracuje posudek. Potkal jsem dva, jeden byl velmi pečlivý. V Petrohradě. Za několik hodin zpracoval o mě v notebooku dlouhou studii.

Ten co přišel za mnou sem, měl poznámky na papírku vytrženém ze školního sešitu a schůzka trvala asi sedm minut. Seděli jsme na sesterně plné službu konajících sester...

Což dokazuje, že všechno je v lidech. Ale pamatujte, neradno si zahrávat s lidmi, kteří mají nad vaším životem absolutní moc...
Většina lidí si příjem na psychiatrii představí bohužel asi takhle, ale věřte mi, že z pravidla to takhle veselé nebývá...

Zprávy z pokoje číslo 3

Za uplynulý týden se u nás objevil nový kluk. No kluk, může mu být něco přes padesát... Takže obsazenost postelí je nyní 100 %. Ale asi to tak nevydrží dlouho. V pátek při vizitě se probíralo, že Lukáš by mohl být brzo přeložen na otevřené oddělení... Což mu na straně jedné moc přeju, na straně druhé ztrácím vzácného přítele... Ale však my se setkáme, až budeme všichni venku... Karel, jak se náš nově přišedší pacoš jmenuje, je jak už jsem řekl o dost starší než my. Čekal jsem, že od něho budu moci načerpat nějaké to životní moudro... Ale verbálně se příliš nevyjadřuje a je spíš zamlklý až zádumčivý... Nicméně je to vděčný posluchač, který se zájmem poslouchá naše, nikdy nekončící, debaty. Jeho dva příspěvky, kterými mě doposud obohatil jsou:

Protože má cca 200 kilo, v noci neuvěřitelně chrápe. Takže jsem v půl druhé ráno musel jít na sesternu, jestli bych nemohl dostat nějaké hypnotikum. A světe div se, dostal jsem prášek i bez konzultace s lékařem... Což je dobré vědět...

Když jsme měli debatu o magii a odcházeli jsme následně na kuřárnu, vysvětlil mi, že náčelník Sedící Medvěd, který, tuším za poražené indiány podepisoval smlouvu s bledými tvářemi, která je mimochodem, dodnes v platnosti, vyžadoval při podpisu i starý rituál kouření dýmky. Jenže neřekl nikomu, že dýmku proklel děsivou kletbou... S tím, že vy, jste nás sice porazili, ale náš tabák vás bude kosit po miliónech... Což je rovněž dodnes v platnosti 😂😂😂

Takže uvidíme, jak dlouho nám náš dream-team vydrží.

Nicméně nejdéle z nás všech je tu Matouš. Je mu 22 let a tam venku pracoval jako profesionální voják. Obávám se, ale, že ke své profesi se už nikdy nevrátí.

Jeho diagnóza je opravdu závažná a sice: F 60.1 + F 22.0 což je schizoidní porucha osobnosti s trvalými bludy... Přivezli ho sem rodiče, protože začal postupně dospívat k závěru, že je vlkodlak... Tady se to nijak zvlášť neprojevuje, kromě toho, že občas vyje... A když se mu něco nezdá cení zuby... Ze začátku jsem se bál, co bude za úplňku, ale musím říct, že se hodně krotil a rozsápal jenom polštář... No jo, při tom co je před námi se hodí každá tlapka 😂

Je to skoro dvoumetrový dost namakaný pořez, a myslím že kdyby se tady do něčeho, nebo nedej Bože do někoho opravdu chtěl pustit, asi by ho nezvládl nikdo. Naštěstí je milé a přátelské povahy, že mám někdy až tendence podrbat ho za uchem. Je to úžasný člověk a moc si ho vážím pro to co všechno má za sebou a jak to zvládá... Abyste si mohli udělat představu, vypadá asi takto:

MADNESS

Svůj mimotělní zážitek jsem vám už popsal v minulé kapitole. A nyní se náramně hodí mé přirovnání k tisícinásobnému orgasmu. A jak je to s každým orgasmem? Od okamžiku kdy ho poprvé zažijete, chcete to opakovat denně, do konce života...
I já jsem chtěl. Jenže z nějakého důvodu se to nedařilo... A tak se mou cestou k dosažení cíle stalo bohužel stálé navyšování množství vykouřeného skanku, které mě mělo znovu přiblížit jiným dimenzím.... Což, jak se později ukázalo, cesta vzhůru rozhodně není. Začínal jsem na jednom, až dvou jointech denně a během několika málo měsíců jsem se dopracoval na jeden, až dva gramy denně...
I přes neúspěšné meditační pokusy jsem se ale pravosti prožitku nevzdal a, protože jsem byl do té doby vírou nepolíbený, rozhodl jsem se, že musím nejdříve intenzivně studovat...
V nemocniční kapli jsou zdarma k odběru bible od Gedeonů. Takže jsem si jednu vzal a četl ji několikrát od začátku do konce. Nestačilo to.

Z netu jsem stáhl Tóru, a nevěděl jestli se mám při jejím čtení dotýkat Boha nebo klávesnice pomocí zlatého ukazovátka 😆😆😆

Nestačilo to, začal jsem tedy studovat Egyptské cesty a filosofii jejich náboženství... Mozek byl plný informací, které bylo nutné komparativně zpracovat... Co z toho vzniklo???

Nová píseň...

Jednoho dne jsem byl pozván na návštěvu svého bratra v jeho domě v Libušíně. Protože byla atmosféra vzhledem k naší vzájemné afinitě k nevydržení, utekl jsem do tamní hospody. Po nějaké době si ke mě přisedla skupinka mladých lidí.
Jak jsem z jejich hovoru vyrozuměl oslavovali návrat jednoho z nich z cizinecké legie. Byli to zřejmě místní. Obzvlášť mě zaujal mladík s obrovským pentagramem pověšeným na krku... Všiml si toho, že se na něj dívám... A v tom se to stalo. Někde uvnitř mě, začal kdosi skrze mě mluvit... Nemohl jsem to nijak zastavit, nemohl jsem to nijak ovládat... A ten "Alien" ve mě zařval mými ústy:
"Čekám tu na tebe." V tom se mladík chytl za pentagram a s výrazem, infarktem stiženého člověka zařval zcela jiným hlasem než kterým mluvil před chvílí s kamarády...

"A co tu chceš ty zmetku???"Zahřímal."

"Přišel jsem tě osvobodit." Ten ve mě na to...

Notně opilý Legionář se zvedl ze židle a zakřičel. "Kurva proč se hádáte??"

Pentagram: "Nepleť se do toho!"

Podíval jsem se legionáři upřeně do očí.

A zařval: "Vím co jsi prožil, vím,kolikrát si marně volal mé jméno a teď jsem tady!!!"

Legionář se rozbrečel...

Pentagram vstal

Já vstal

Pentagram: "Je to už dlouho co jsem tě neviděl..."

Alien " Skoro šest tisíc let.Teď jsem tady a stojím tu před tebou."

Pentagram: "A co chceš??"

Podávám mu ruku...

Přijal jí..

Alien povídá: "Co je rozvázáno na zemi je rozvázáno i na nebesích, buď volný..

Pentagram se zhroutil jako po zásahu bleskem...Z hluboka dýchal. Napil se piva a povídá: "Udělal jsi co jsi musel... Teď vypadni..."

Na nic jsem nečekal, a vydal se ke dveřím, jen Legionář za mnou křičel něco v jazyku, který jsem nikdy v životě neslyšel...

Byl jsem naprosto zmatený, utíkal jsem a při tom brečel... Neběžel jsem do bratrova domu, ale pryč z vesnice co nejdál od tohoto místa... Po noční silnici pořád do kopce lesem... V podstatě v absolutní tmě jsem vůbec netušil kam běžím... Až po nějaké době jsem uviděl ve tmě světélko...Jako můra jsem za ním slepě šel... Byla to herna, a světlo, které mě sem dovedlo bylo velké svítící G - jako God... 😇. Ale byla to pochopitelně cedule s reklamou Gambrinusu...

Vešel jsem dovnitř. Všichni přítomní se otočili směrem ke dveřím... Bylo tu jenom pár lidí...Sedl jsem si na bar a objednal pivo... zapálil cigaretu... A začal přemýšlet o tom co se to kurva stalo...

U nejbližšího stolu seděli tři mladíci. A v tom se to stalo znovu...

Alien: "Díky kluci, že jste tu tak rychle... už víte co se stalo???"

Jeden z nich ke mě přistoupil podíval se mi dlouze do očí a pokýval hlavou... Pak řekl...

"Ty si náš Mesiáš??? Čekáme tu na tebe..."

Alien: "Ego sum qui sum, fidelis et fortis, omnia mea mecum porto"

Přistoupil druhý z nich a povídá:

"Můžeš pomoci mé babičce prosím tě, trpí leukémií..."

Podíval jsem se na prošedivělou paní, která seděla v boxu u výlohy a velmi napjatě nás sledovala... Zvedl jsem se ze židličky u baru a šel si přisednout k ní... Položil jsem jí ruku na hlavu.

Alien : " Víš proč tě trestám???"

Babka: "Vím"

Alien: "Dobrá, odpouštím ti"

Babka: "Děkuji ti"

Vrátil jsem se na bar... A napil se piva... Od automatů se zvedl takový udělaný třicátník...

Přišel ke mě... " Takže jsi to ty!!!" Jedinou ránou mě srazil z barovky na zem... Zaklekl mě a začal do mě pěstmi řezat... Trvalo to několik nekonečných minut. V tom se rozlétly dveře a do baru vtrhla policejní jednotka...

Nepříčetného chlápka ze mě sundali... Šel jsem se umýt na záchod... Byl jsem celý od krve... Vrátil jsem se, dva policajti se mě ujali a vyvedli mě z herny... Naložili do auta a odvezli na Kladenskou chirurgii... Udělali mi tu CT vyšetření, zašili tržné rány v obličeji a uložili mě do postele.... Ráno jsem se probudil s krásným brýlovým hematomem a krvavýma očima, to vše doplněno zelenými barvami desinfekce...

Pohled do zrcadla nebyl vůbec hezký všude ze mě trčely tvrdé dlouhé konce nití...

Přemýšlel jsem o tom, co se stalo... Šel jsem si zakouřit na k tomu určený balkón... Stál jsem opřený o zábradlí, kouřil a přemýšlel. Když v tom vstoupila na balkón stará paní v županu se slunečními brýlemi na očích... " Pane neměl bys cigaretu???". "Jistě mám" a podávám jí krabičku... "Můžeš mi jí dát do ruky???"

Dávám a aby řeč nestála, ptám se.

"S čím jste tady???"" Upadala jsem víte, jsem slepá, zakopla jsem a zlomila si nohu..."

"A jak jste věděla, že tu stojím???" " "Nevím, jak je to možné, ale vás vidím, tedy to světlo kolem vás"

Už jsem nechtěl nic slyšet... Vtiskl jsem jí celou krabičku cigaret do ruky a šel si vyřídit reverz...

Už toho bylo na mě moc... V tomhle blázinci už nechci zůstat ani minutu!!! Zavolal jsem kamarádům, aby pro mě přijeli, protože s vzezřením právě dokončeného Frankensteina a s oblečením od krveprolití by mě asi nevzali do autobusu...

Dostal jsem neschopenku, s kontrolou za čtrnáct dní... Alespoň bude čas to v klidu zpracovat...

Po příjezdu domů jsem věděl, že potebuji něčí pomoc, že v tom nemůžu a nechci zůstat sám... Napsal jsem, tehdy mail v mých očích, dvěma nejuznávanějším kapacitám v oboru náboženství. Páteru Dr. Halíkovi a vrchnímu zemskému rabínovi Sidonovi... Popsal jsem co jsem prožil a prosil je o pomoc...

Halík Tomáš odpověděl obratem, že je momentálně v Americe, ale bude se za mě intenzivně modlit. A doporučil mi, abych vyrazil na psychiatrii... Že jako bývalý psychiatr to typuje na psychózu...

Rabín neodpověděl vůbec nic...

Je psáno: nebudou připraveni, až se hospodář vrátí...

To, že se psychiatričtí pacienti transformují do vykonavatelů Boží vůle je poměrně častý jev, a věci, které v důsledku toho pak provádějí jsou mnohdy bizarní a nepochopitelné... Ale každý pacient s těmito sklony to má pochopitelně jinak hozený, podle toho, jakou má za sebou životní cestu, zkušenost, vzdělání, načteno a především nasledováno... Více o tom v přiloženém krátkém videu...

TO BE CONTINUED...

Takže, další týden na přemýšleni... Další pokračování bude zveřejněno opět v pondělí, úderem nedělní pulnoci...

Díky za váš dosavadní nevšední zájem o. Adamův příběh... Máme z toho opravdu velkou radost.... Můžete také sledovat prostřednictvím Facebooku:

skrze ploty " Blog

Budeme šťastní za každý like a sdílení či sledování stranky.... Váš ADmind ❤️

Pokud byste chtěli komunikovat jako čtenáři navzájem založili jsme pro vás FB skupinu s názvem

SKUPINOVÁ TERAPIE

Kde se můžete podělit třeba o své osobní zkušeností a zažitky. ADmind 🎭

Najdete nás také na Instagramu:

@skrzeploty

Jsme sběratelé srdíček.....❤️

a můžete se ptát prakticky na cokoliv prostřednictvím komentáře nebo zprávy... Váš ADmind ❤️