Jak šťastný byl vstup do požehnaného roku 2020, roku splněných přání, tak nesmíme zapomenout, jak těžké časy nás všechny čekají... Bohužel. Období radosti brzy vystřídá období zmaru a beznaděje... Nicméně ti, kteří jsou již na cestě, můžou kráčet beze strachu údolím stínu...

Vítejte na prahu nejdůležitější dekády v dějinách lidstva... Těchto deset let rozhodne o dalším osudu lidstva. To jak se každý obyvatel planety Země rozhodne a bude chovat, zajistí buď přežití, nebo způsobí zánik.
Čeká nás období chaosu, zmatení, válek a periocidity přírodních katastrof se stále se zkracujícími obdobími klidu...

Jak říká staré, notně ohmatané úsloví, je tu Nový rok a my bilancujeme...

Rozhodně tím faktorem, který alespoň částečně jednotlivé dny ozvláštnitňuje jsou návštěvy. Nejen ty, které přijdou za vámi, ale návštěvy obecně. Zajímá vás, jaké má kdo rodiče, kamarády. A co jsou schopní všechno přivézt s sebou. První, skutečně milou tváří, kterou jsem já uviděl na druhé straně zamřížovaného okna, byly nervózně těkající oči mého...

Na chodbě před sesternou už seděla skupinka zívajících. Sedl jsem si na bakelitovou židličku. Ze sesterny se drolil čůrek poražených atletů, s hrdou pravačkou svisle k boku a vtlačeným palcem druhé ruky hluboko v potupném tampónu.

Druhý den ráno jsem se probudil, jako vždy, několik desítek minut před budíčkem... Rozlepil jsem oči a vyrazil na kuřárnu... Cestou jsem pochopitelně míjel sesternu, kde už se právě střídaly směny... Jedna ze sester na mě volá: " Pojďte sem, něco u nás máte!" Poměrně zmatený a rozespalý jsem vrávoral dovnitř... Na kuchyňské lince ležela igelitka......

" Ty debile, jak to můžeš mámě dělat?? Nejradši bych ti dal do držky..!!!"

A kolem mě, jako by někdo zvolna přidával volume, sílí ruch výkřiků smíchu a pláče. Promíšený tak typickým zvukem cinkání příborů o talíře... Sedím v jakési podivné jídelně, v bledě modrém županu. Proti mě mladý muž, cpe do sebe knedlík lžící na jeden zátah... Rozhlížím se opatrně kolem sebe... Snažím se upamatovat, kde to jsem... Marně... Přede...

Venku stojí sanitka... Kurva jakto, že ne policejní auta??? Vhazují mě do sanitky na tvrdou lavici stále s pouty za zády a zavírají dveře... Sanita se okamžitě rozjíždí, má zabarvená okna...

Teď se jistě ptáte, jak je možné že si magor jako já může klidně psát blog. Nemůže. Psychiatři obecně nemají moc nastudované filmy, Ale jestli něco, tak sto pro film Čistá duše. To je pro ně něco jako povinná četba... A na uzavřeném oddělení mají nastudováno 12 opic... Specielně tu pasáž, kdy Breďák vysvětluje Couleovi, proč pacienti nesmí...